Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 2.5.
Zikmund
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Dobrej golfista před odpalem – teď!
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 4.4.2014 (19:15:39)

BING CROSBY

 

   2.5.1904    TACOMA  (WASHINGTONSKÁ PLÁŇ)       ۞    14.10.1977   MADRID

 

 

Když světové agentury rozšířily smutnou novinu, že 14. října 1977 to šlehlo s Bingem Crosby na trávníku ve sportovním zápolení při tom slibně rozehraném golfovém soustředění, byla to tehdy v roku 1977 – po srpnovém předčasném úhynu Elvise Presleyho – další těžká rána do útrob zábavného průmyslu. Při troše cynismu v krvi šelmy by se dalo pronést znalecky, že Crosby podlehl match–point vs. lehl popelem vlastně „stylově“: před odpálením jednoho ze závěrečných míčků už už tak blízko vyhraného utkání na madridském golfovém turnaji. Byl to sport, který vášnivě rozvíjel, stejně jako plavání, koncertní pódium, filmové ateliéry, nahrávací studia a přátelské večírky, při nichž prý vždy sršel vtipem a dobrou nakažlivou náladou. Navzdory tomu, že překročil sedmdesátku, se těšil dobrému zdraví – a to se vlastně nijak nikdy nešetřil, o životosprávě ani muk. „Patřil ke staré zlaté gardě,“ komentoval jeho smrt Frank Sinatra, „a teprve teď je mi jasné, že bez něj to už nikdy nebude ono“. A Frankie Laine, jehož v celosvětovém měřítku proslavila především nahrávka titulní melodie westernové oddechovky V pravé poledne, dodal jako správný bonviván: „Napodoboval jsem ho, což svého času dělal tak či onak každý zpěvák.“

 

*

 

Bing Crosby, vlastním jménem Harry Lillis Crosby, se narodil v Tacomě (stát Voušíngt´n) 2. května 1904; mnohé prameny však napovídají rok 1903, některé dokonce 1901. Záhy po Bingově narození se rodina přestěhovala do kalifornského Los Angeles, kde také Crosby jako dvanáctiletý capart začínal zpívat v duetu. V roce 1920 zkusil ve Spokane studovat práva, ale jak se zdálo, daleko více než oklika přes paragrafy, soudní síňová stání a advokátní poradny ho bavila muzika. Začínal jako bubeník s vlastním malým souborem, nicméně pro jeho další uměleckou dráhu mělo význam až následné vokální trio Rhythm Boys v T–Shirts, které vytvořil spolu s Alem Rinkerem a Harrym Barrisem (crew si posléze přebarvila jméno na Juicy Seven respektive na Musicaladers). Už v té době navázali „studentští zelenáči“ plodnou spolupráci s orkestrem Paula Whitemana, která posléze nesla své trvalejší ovoce. V listopadu roku 1927, kdy už dávno zapomněl na to, že se měl na přání otce věnovat právnické kariéře a snad si ani nevzpomínal, jak mu rodina zběhnutí z té pakárny vyčítala, natočil Bing Crosby s Whitemanovým orkestrem svou první gramodesku – byly na ní skladby Changes (Změny) a What Are You Waiting For Mary (Na co čekáš, pomalá Máňo). I když Crosby nepůsobil u Paula Whitemana jako vysloveně sólový vokalista a podílel se především na činnosti vokálního tria, podle potřeb rozšiřovaného o několik dalších zpěváků z ulice, přesto již v roce 1928 měl na svém kontě několik dalších sólových snímků, z nichž zněl v plné nádheře jeho charakteristicky zabarvený, „pozívnutý“ baryton, který se měl stát na dlouhá léta jakýmsi ideálem další nastupující pěvecké generace. Způsob interpretace, s nímž přišel na hudební scénu Crosby, a který dále rozvíjeli interpreti jako Frank Sinatra, Tony Bennett, Frankie Laine a plejáda dalších, vévodil světové hudební scéně vlastně až do doby bouřlivého nástupu rokenrolu v první polovině padesátých let 20. století.

 

Whitemanův orkestr opustil Crosby na úplném sklonku dvacátých let, kdy ho zaujala nabídka bratří Jimmyho a Tommyho Dorseyových. Třebaže s jejich orkestrem koncertoval po celých Spojených státech, i v letech následujících si tu a tam odskočil k Whitemanovi, s nímž ho pojilo bezva přátelství. Tak třeba hned v roce 1930 s touto kapelou kápnul do noty pro filmový průmysl snímkem King of Jazz (Král jazzu).

 

V roce 1930 se Crosby poprvé představil na gramofonových deskách neanonymně – jeho hlas nebyl skryt pod „nálepkou“ orchestru, ale hezky velkými písmeny se skvěl na rozbitném a těžkotonážním kotouči firmy Columbia, který rychlostí 78 otáček za minutu proháněl po gramci písničky My Kinda Love (Můj způsob milování) a Till We Meet (Až se setkáme). Ještě v tomtéž roce nahrával s orkestrem Duka Ellingtona několik snímků pro jednu z mnoha filmových hudebních komedií, aby zakrátko nato pořídil za doprovodu orchestru Guse Arnheima nahrávku svého prvního celoamerického šlágru – jmenoval se I Surrender Dear (Drahoušku, vzdávám se) a byl to vlastně první pomyslný korálek na dlouhatánské oblíbené šňůrce vele-žádaných hitovek, na níž Crosby rok po roce navlékal další.

 

Písnička vzala Ameriku doslova útokem a nebyla snad jediná rozhlasová stanice od východního po západní břehy, která by ji neměla na programovém vysílacím schéma aspoň jednou denně. Však také na základě tohoto mimořádného úspěchu získal Crosby exkluzivní smlouvu od vlivné stanice CBS, která začala na podzim roku 1931 vysílat pětkrát týdně (!) Crosbyho vlastní hudební program, kde raketově stoupající hvězda uváděla své hudební novinky. Byla to reklama k nezaplacení a protože Crosby patřil k těm, kteří nabídnuté šance dokázali v mžiku zužitkovat, brzy znali jeho lahodný hlas i na té nejzapadlejší farmě i faře od povícero čerstvostí uhnětených.

 

Na rozdíl od mnoha jiných hvězd, kterým se z prvních úspěchů zamotala hlava a po několika titulních stránkách novin popisujících jejich skandální aféry navždy pohasly v hudební či filmové branži, žil Crosby život snad až příliš přímočaře uspořádaný; žádná senzace, žádná pikantérie, žádný laciný skandál. Třeba na to v tom neustálém kolotoči muziky a filmu neměl ani čas. V roce 1930 se oženil s hollywoodskou filmovou fešandou Dixie Lee, se kterou měl čtyři syny (pouze Gary Crosby je známý z filmového plátna, ostatní se věnují zcela prozaickým povoláním stavitele, daňového poradce a projektanta). Po smrti první manželky řekl Bing Crosby své „yes yes yo“ další herečce, Kathryn Grant, s níž vydržel bok po boku až do svého madridského velikého golfového odpinknutí, kde manželé pobývali zrovna na dovolené.

 

Od roku 1933 natočil Bing Crosby zhruba šedesát filmů; nejprve šlo o nezávazné, sladkobolné kýčovité hollywoodské hudební komedie, až teprve v roce 1940 film Cesta do Singapuru odhalil jeho širší herecké možnosti. Následovala hned celá „cestovní série“ (Cesta do Zanzibaru, Cesta do Utopie, Cesta do Ria, Cesta na Bali – tady mu byl protihráčem Bob Hope, opět ho někde zmínili Beastie Boys, to asi na albu Check Your Head), mezi jeho nejvýraznější filmové role patří úlohy ve filmech Farář u sv. Dominika a Zvony u Panny Marie, v roce 1954 vytvořil velikou dramatickou roli ve snímku Dívka z vesnice, v roce 1966 pozoruhodně ztvárnil úlohu stařičkého doktora–pijáka ve westernu Dostavník.

 

I když začátkem čtyřicátých let se na americké (a světové) hudební scéně začínala „pěnit a tím měnit krev“ a ke slovu se dostávala nová interpretační generace v čele s Frankem Sinatrou, Crosbyho výsadní postavení to nijak neobtěžovalo. Hned po roce 1941 hrál v prvním hollywoodském muzikálu z jazzového prostředí (Birth Of The Blues, Zrození blues), o rok později s Fredem Astairem ve filmu Holiday Inn, k němuž složil hudbu a písně legendární Irving Berlin. Jedna se jmenuje White Christmas (Bílé vánoce) …Ve své autobiografii říká o setkání s Crosbym při natáčení skladby velký autor následující: „Když jsem mu píseň přehrál u klavíru, lakonicky vytáhl od úst dýmku a pronesl: „Tak Irvingu, o tuhle píseň nemusíš mít obavy.“ Bylo to poprvé, co jsem ho slyšel nějakou skladbu komentovat. Vždycky předtím jenom kývl hlavou na souhlas, nebo udělal jasné gesto, že s melodií nechce mít nic společného.“

 

A stalo se přesně to, co Bing Crosby předvídal. V roce 1942 mu nahrávka Bílých vánoc přinesla jeho třetí Zlatou desku (předtím Sweet Leilani–1937, San Antonio Rose–1941) a historie světové pop music nezná jinou nahrávku, které by se prodalo více než neuvěřitelných 30 miliónů kopií. Vedle původního snímku Binga Crosbyho, který tak drží rekordy všech dob, však existují i nejrůznější verze další a Berlinovo nakladatelství odhaduje, že v celosvětovém měřítku vyšly Bílé vánoce ve více než šedesáti miliónech exemplářích. (Ostatně, známe i českou podobu začínající slovy: Já sním o vánocích bílých, vánočním stromku zářícím…)

 

Ještě v tomtéž roce se Bing Crosby prosadil znovu s vánoční tématikou – a hned dvakrát, což mu vyneslo další dvě Zlaté desky. Se sborem Maxe Terra a orkestrem Johna Scotta Trottera, tedy se stejným doprovodem jako v případě Bílých vánoc, natočil Tichou noc (Silent Night), kterou napsal jako baladu v roce 1818 německý kněz Joseph Mohr pod pracovním názvem Stille Nacht, Heilige Nacht a zhudebnil Franz Gruber. A k této melodii přidal tradiční latinskou píseň Adeste fideles, kterou do angličtiny převedl Frederick Oakeley (1802–1880). Prodej Crosbyho nahrávky Tiché noci už dávno překročil hranici dvaceti miliónů výlisků…

 

Ve čtyřiačtyřicátém roce natočil Crosby svůj nejlepší film – alespoň takový je názor filmové kritiky i Americké filmové akademie, která snímek Farář u sv. Dominika odměnila hned čtyřmi Oscary – jako nejlepší americký film roku, nejlepší režii (Leo McCarey), nejlepší hlavní roli (Bing Crosby v úloze faráře Chucka O´Malleye) a nejlepší filmovou melodii (Swinging On A Star). V Encyklopedii jazzu a moderní pop music (Supraphon, 1986) se můžeme dozvědět, že „…kromě oceněné Swinging On A Star, kterou zde Bing Crosby uvedl v památné scéně z Metropolitní opery spolu s chlapeckým sborem Roberta Mitchella a další Van Heusenovy písně The Day After Forever, zůstává dosud v živé paměti filmových diváků na celém světě jeho podmanivé podání dalších filmových melodií z tohoto bestselleru včetně Schubertovy Ave Maria, Gruberovy koledy Tichá noc a Shannonovy ukolébavky Too–ra–loo–ra–loo–ral. Úspěch filmu se jeho tvůrci pokusili zinscenovat ve snímku obdobného vyznění Zvony u Panny Marie–1945) a ve stejném roce byla na Oscara navržena píseň Ac–Cen–Tchu–Ate The Positive z jiného crosbyovského muzikálu Here Come The Waves (Přicházející vlny).“

 

Zastavme se ještě na okamžik v několika poznámkách u Crosbyho filmové kariéry, které se zpěvák věnoval se stejným nábojem jako své hudební dráze. („Neznám nic krásnějšího než je muzika, a nic úžasnějšího, než je film,“ prohlásil kdysi. „I když se to dovedně skloubí, nemusí to ale vůbec nutně zafungovat. A není tedy nikde psáno, že musím v každém filmu také na plátně zpívat. I když – nic proti tomu nemám.“) To, že se publikum nebude nudit, když svého favorita neuvidí zpívat, ale jenom hrát, potvrdily v padesátých letech snímky režiséra George Seatona: Little Boy Lost (Ztracený malý hoch) představil Binga Crosbyho v úloze bývalého válečného zpravodaje, který ve Francii pátrá po stopách svého ztraceného syna (1953) a The Country Girl (Dívka z venkova) je drama stárnoucího herce pokoušejícího se překonat duševní nesnáze s pomocí manželky; tu si vystřihla ve filmu Grace Kelly (1954). S pozdější monackou kněžnou se Crosby sešel na filmovém plátně hned rok poté, a to v jazzovém muzikálu High Society (Lepší společnost) s hudbou Cola Portera, kde kromě skvělých duet s Louisem Armstrongem a Frankem Sinatrou uvedl evergreen True Love (Věrná láska).

 

Crosbyho pracovní aktivita byla až neuvěřitelná masáž pasáž. Většinu času přes den trávil ve filmových ateliérech nebo při natáčení v exteriérech, večer už stál na koncertním pódiu nebo v gramofonovém, rozhlasovém či televizním studiu, brzy po ránu korepetoval s autory nových písní. Na gramodesky natočil přes tři tisíce titulů, mnohé z dalších písní vyšly ve zvukových záznamech z filmů; až do pozdního věku pravidelně koncertoval nejen na amerických jevištích, ale jednou dvakrát do roka podnikal několikatýdenní evropská turné. Jako jeden z prvních interpretů „staré školy“ uvítal v polovině šedesátých let nástup liverpoolských The Beatles, v nichž nespatřoval „hudební ignoranty s dlouhými vlasy“ jako mnozí z jeho vrstevníků, ale opravdové hudebnické ikony.

 

Bing Crosby natáčel se špičkovými orkestry (Whiteman, Ellington, Dorseys, Condon, Haggart), převzal více než pětadvacet Zlatých desek, v duetech se sešel nejen s Armstrongem, Sinatrou a Grace Kelly, ale také s Rosemary Clooney, se svým synkem Garym Crosbym, s Fredem Waringem, mnoho pozoruhodných snímků nahrál s kapelou svého bráchy Bobby Crosbyho (1913)… Jeho nahrávky, a především ty vánoční, kterých pořídil bezpočet, se rok co rok znovu vracejí na rozhlasové vlny i na gramce poetických šustilů. Není bez zajímavosti, že Bing Crosby byl nejen interpret, ale současně také invenční skladatel – mnohé z jeho melodií už patří do kategorie „věčně zelených zásahů“, tak z nich citujme aspoň skladbičky From Monday On (Od pondělí dál), Love Me Tonight (Měj mě dnes v noci ráda), Waltzing In A Dream (Ve snu tančím valčík) nebo I Would If I Could But I Can´t (Já bych to dal, kdybych mohl, jenomže nemohu oficiálně… na ženskou to nevinně vybafnout).

 

Crosby se stal tvůrcem interpretačního stylu, pro který se vžilo označení „crooning“ (broukání) a který po jeho vzoru dále rozvíjeli interpreti jako – jen namátkou – Sinatra, Nat King Cole či Dean Martin. O jeho přínosu scéně světové pop music napsal jazzový kritik a publicista Anton Matzner mimo jiné: „…Crosbyho příjemně zabarvený, přirozeně znějící barytón, představuje jeden z milníků ve vývoji vokálního projevu moderního popíku. Na rozdíl od většiny svých předchůdců školených ještě v tradicích operetního zpěvu přinesl Crosby civilní, nepatetický styl, vycházející z přirozené dikce hovorové řeči a možností, které zpěvákovi nabízela moderní majkrofoun technic.“

 

Bing Crosby zpíval déle než pět dekád. Kromě toho, co jsme si už připomenuli, natáčel také dueta s nejpopulárnější zpěvačkou raného swingů Conií Boswell, známé jsou i jeho nahrávky s věhlasným dívčím triem Andrew Sisters. Nebudeme-li brát v potaz rozhlasového zpěváka, později filmového a muzikálového herce, saxofonistu a kapelníka Rudyho Valleeho (1901), jehož nejslavnější éra je vymezena lety 1929 až 1931, neměl vlastně jediného předchůdce. Co dokázal, dokázal vlastním přičiněním a na vlastní pěst. Věřil si – a jeho umění uvěřily milióny vděčných posluchačů a diváků.

 

 

 

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter